Carretera de la Muerte – Cesta smrti

O legendární bolivijské Cestě smrti a o tom, kolik lidí na ní zemřelo, jsme slyšeli už dříve a slíbili jsme našim maminkám i sami sobě, že si toto místo rozhodně necháme ujít. Pak jsme ale procházeli centrem La Paz a zjistili, že touto úzkou silnicí nalepenou na úpatí hor už dnes nejezdí zas tak často auta, jako cyklisti. Jak to tak bývá, i tragédie vytváří podhoubí pro rozkvět turistiky, a Bolivijci této legendy využívají jak jen to jde. Nakonec jsme neodolali a rozhodli se zkusit štěstí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ačkoli nám paní z agentury tvrdila, že pojedeme ve skupince o pěti lidech, v autobusu se nás sešlo deset. Navlékli nás do téměř motorkářského oblečení, chráničů na kolena a lokty a přileb s chráněním brady. Když jsem to viděla a poslouchala průvodce, který nám dával důkladné instrukce o bezpečné jízdě a vyprávěl, co všechno se už za jeho patnáctileté praxe stalo, začala jsem si říkat: „do čeho se to proboha zase pouštíš?“. Naše skupinka se rozdělila na movitější, kteří si zaplatili odpružení obou kol, a méně movité, včetně nás, kteří měli kola s odpružením přední vydice (300 boliviánů za osobu). Poučeni o pravidlech bezpečné jízdy a po pár chlebech a čaji z lístků koky jsme se tedy pustili na 55ti kilometovou jízdu z kopce, která by nás měla dovést do tropické oblasti Yungas.

P9202187.JPG

Začíná se ve výšce 4700m.n.m. a první část, 22km, se jede po asfaltové silnici, která je ve velmi dobrém stavu. Tato cesta se klikatí na opačné straně údolí než je stará Cesta smrti. Nahradila pro mnoho vesnic a městeček právě strastiplnou starou cestu, která byla dlouho jejich jedninou spojnicí s La Paz. Dnes už jezdí téměř všichni jen po ní. Tuto část jsme si opravdu užili a začalo mi docházet, že to asi zas takový oříšek nebude.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po hodině jsme zastavili před druhou částí cesty, samotnou Death Road. T byla vybudována roku 1930 paraguajskými vězni a fungovala jako kokainová pašerácká stezka z úrodných plantáží koky v Yungas do La Paz.

Průvodce nám vysvětlil, že se zde mění pravidla provozu na britský. Ti, co jedou cestu dolů mají tedy údolí po levé ruce. Důvod je prý ten, že řidič vidí lépe okraj cesty, která je v některých místech úzká jen tak tak na jedno auto. Také jsme se dočetli, že to je kvůli tomu, aby řidiči jedoucí dolů byli více zastrašeni hlubokým srázem a nejezdili tak rychle. My, jako cyklisti jsme dostali příkaz, že musíme jezdit ve stopě od levého kola aut, zásadně za sebou, s rozestupem nejméně čtyřicet metrů a nedržet křečovitě řidítka, protože nás budou za chvíli bolet ruce. (Což se mi uhlídat nepodařilo).

Pustili jsme se tedy do druhého úseku. Cesta je strmá, kamenitá a klikatá, ale podle nás nijak extrémně náročná. A pokud nejedete jako šílenci, ovládáte svoje brzdy a už jste nějaké hory na kole sjeli, není čeho se bát. Zvládl to s námi i párek Holanďanů, které v tuzemsku rozhodí každý hrbolek. Začalo nás tedy trochu rozčilovat, že jsme před každou náročnější zatáčkou zastavovali, fotili se a čekali, až nám průvodce znovu zopakuje instrukce. Zlatým hřebem výpravy bylo hromadné fotografování u „Kurva Famósa“ :) Mimochodem na fotce níže nejsme, přišlo nám totiž mnohem zajímavější fotit ostatní. A dílo bylo dokonáno, když nám na konci věnovali trička s nápisem „Ten, co přežil cestu smrti“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA      OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přesto to byla cesta nádherná a plná úžasných výhledů. Po levé straně se nad námi tyčily vysoké hory, postupně s tropickým porostem a občas jsme projížděli skrze osvěžující vodopády. Člověk by skoro zapomněl na smutnou historii tohoto místa. To, že pro nás nebyla extrémně náročná, jak všude varovali, neznamená, že chceme její nebezpečí zlehčovat. Dnes ji stále ještě absolvují místní svými auty či autobusy a kamiony. Cesta nemá žádná svodidla ani zábrany. Podloží se občas drolí a pokud je do toho mlha, déšť či námraza, potkají se dvě vozidla proti sobě, není to rozhodně nic pro nezkušeného řidiče. Odhaduje se, že zde v minulosti zemřelo ročně 200-300 lidí. Asi největší tragédií byl pád autobusu roku 1983, kdy zahynulo více než 100 cestujících. Křížek na fotce dole je starý asi 4 měsíce a patří Francouzovi, který nevybral na motorce zatáčku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA     P9202196.JPG

My jsem ale „Ti přeživší“ a i přes šaškárny, které si na nás agentura připravila, jsme si jízdu opravdu užili.

P9202238.JPG

 

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *