Archiv autora: Josef

Návrat

Už jsme sice většinu z vás osobně potkali v Praze, ale už jen kvůli tomu, že si blog zaslouží nějakou tečku: JSME ZPĚT a zatím se nikam dál nechystáme.

Dlouho jsme neměli chuť o naší cestě do hloubky mluvit ani psát, tak nám to odpuste. Možná to bylo způsobeno kulturním šokem a možná taky trochu tím, jak se všechny zážitky při každém rozhovoru strašidelně smrskávaly do pár bodů (schválně jestli se v tom poznáte ). Tak je tady servírujeme i včetně odpovědí ať jich do budoucna ubyde:

1)     Kde se vám líbilo nejvíc? – No, tak když už si musíme vybrat, v Jižní Americe, Izraeli a Kambodži.
2)     Kolik vás cesta stála? – Relativně málo – 879 000,- na oba
3)     Firma přežila? Jo.
4)     Bylo těžký být spolu jeden rok 24 hodin denně? – Nebylo. Bylo to super. Budeme se brát.

Řekněme teda, že jsme si to teď už definitivně odbyli a pojďme radši k něčemu zajímavějšímu :)

—-

Ačkoliv jsme přestali přesouvat ze státu do státu, naše cesta pokračuje. Nemělo by to vyznít jako klišé, ale po minulém roce se v nás opravdu něco nenávratně změnilo. Zaklíčilo v nás to, co zná asi každý cestovatel. Už nikdy nebudeme zcela spjati s jedním místem. Jak se člověk stane jednou poutníkem, už není cesty zpět.

Je velmi těžké popsat tento podivný stav mysli, který se kupodivu ani po několika měsících doma nezměnil. Snad to tedy nebude moc velký chaos. Tady je pár stěžejních myšlenek:

Začátek cesty

Když jsme dorazili po první noci v letadle do Jeruzaléma, pumpoval nám v žilách čistý adrenalin. Opravdu jsme to udělali? Co všechno bude potřeba zařídit? Ono loučení a nekonečný stresující  výslech izraelské celní komise nás tak unavili, že jsme pak prospali den. Až zpětně si uvědomujeme, že to byl nutný předěl mezi životem před a po odjezdu. Další den se obavy pomalu začali přetvářet do euforie. Všechno co jsme dělali najednou dávalo smysl. Přišel úžasný pocit svěžího začátku s čistým štítem. Očekávání. Pravidelné položky, co plnili kalendáře, zmizeli a před námi dny k využití. Získali jsme tím najednou absolutní svobodu – tu v pravém slova smyslu. Společně se zodpovědností a nutností se o sebe postarat v neznámem prostředí.

Změna

Moc se toho během roku nezmění. Nikdy jsme nechtěli jet na cestu kolem světa, abychom něco změnili. Jsme stále přesvědčeni, že člověk nepozná sám sebe tím, že někam odjede. A už vůbec ne jen na rok. Vše se odehrává v hlavě a tam to také zůstane. Neznamená to, že nenastala změna. Všechno se ale událo jen vrstvením zážitků, nesnažili jsem se o ni. Měli jsme svůj život rádi i předtím.

Nejlepší, co můžete udělat, je nechat věci plynout a dívat se.

Zvědavost

Nejsme stateční – prostě jsme to udělali a tečka. Rozhodně nemáme pocit, že bychom udělali něco výjimečného nebo složitého. Jen malá část našeho rozhodnutí cestovat byla o odvaze. Spíše bychom to nazvali zvědavost.

Věci

Uvědomili jsme si, jak málo věcí člověk k životu vlastně potřebuje. Ani na chvíli nás neomezoval fakt, že musíme naskládat všechen majetek do krosny. Naopak. Je to maximálně osvobozující. Po prvním měsíci jsme ještě třetinu věcí nechali v Izraeli.

Co je normální?

Shodli jsme se na tom, že se nám neuvěřitelně zvětšila míra tolerance. Stále víc se do hlavy vtírá otázka: co je normální? Změnil se nám náhled na lidi a normy. V každé zemi totiž znamenala norma něco jiného, tak jsme se automaticky začali soustředit na sebe a na to, co přijde normální nám. Naučili jsme se rozeznávat, v co opravdu věříme, a co je nám podstrkováno. Minulý rok to bylo na většině míst jasné hned, v rámci naší kultury si to už vyžaduje větší dávku soustředění, ale jde to.

Vývoj

Myslím, že nás roční cesta obohatila ještě o jednu důležitou vlastnost – rozhodnost. Schopnost říci, co chci a co si doopravdy myslím. Byli jsme donuceni usmlouvat si každou maličkost. Velmi brzy nás totiž začalo rozčilovat vědomí, že nás někdo nachytal jako všechny přitroublý turisty. Taková malichernost jako smlouvání nás vytrénovala k tomu, že méně přemýšlíme a prostě to uděláme.

Doma

Zůstalo nám trochu z turistického pohledu. I na Prahu teď koukáme jinak. Je v mnoha ohledech výjimečná a v Čechách se žije dobře. Opravdu.

Na závěr ještě jeden poznatek, který vám potvrdí každý, kdo někdy vyrazil na delší dobu do zahraničí. Pokud chcete udělat něco podobného, tak moc neotálejte, neplánujte a prostě to udělejte. Správný čas není někdy v budoucnu, ani za rok. Nehledejte důvody, proč to zrovna teď nejde – těch má každý dost. Dříve bylo k přechodu hranic potřeba štípacích nůžek a odvaha nemyslet na návrat. Dneska už jsou překážky jen v naší hlavě. Tak se spíš ptejte jak to udělat.. Stojí to za to!

P218155553030edf8d5a5-1024x768

Ve víru festivalů města Sucre

Po dlouhém putování pouští Atacama jsme se rozhodli ztrávit dva týdny ve městě Sucre a zapsat se na intenzivní kurzy Španělštiny. Hlavní město Bolívie je jako stvořené pro odpočinek v jinak rušné zemi a kromě zajímavé koloniální architektury nabízí mnoho kulinářských překvapení (především nepřekonatelné pekárny). Představa klidně strávených deseti dnů zabořených do učebnic španělštiny se rychle rozplynula, když jsme se dozvěděli, že oba víkendy se tu konají obrovské oslavy patronky města –  Panny Marie Guadalupské. Celý příspěvek

Salar de Uyuni

Postupně se propracovováváme jižní Amerikou vstříc Peru a posledních deset dní jsme zakotvili v nádherném vysokohorském městečku Sucre, kde jsme se rozhodli intenzivně věnovat Španělštině. Protože nás městský život a divoké festivaly plně pohltili (o tom někdy příště), tak jsme se k napsání pořádného článku dostali až nyní. Přitom by byla škoda vynechat zrovna tento článek. Při našem přejezdu do Bolívie z Chille jsme totiž navštívili jedno z nejhezčích a nejzajímavějších míst za celou naší cestu – největší solnou pláň na světě u města Uyuni. Celý příspěvek

Větrné město Wellington

I když v hlavním městě Wellingtonu žije jen 400 tisíc obyvatel, je to zdaleka největší město široko daleko. Možná i proto získalo první místo za nejpohodovější metropoli na světě v nějakém žebříčku co zrhruba před rokem dělal Tripadvisor. My to jen můžeme za ty tři dny co jsme tu odpočívali před dalším putováním potvrdit. Je tu nádherný přístav, většinu atrakcí je zadarmo a o největší rozruch se tu stará vítr od moře. Ten tu během zimy dosahuje rekordních rychlostí, takže jsme si v našem hostelu s netěsnícími okny občas v noci připadali jak na Větrné hůrce. Společně se zimním počasím a mraky to ale dodává městu nádherný dramatický nádech. Celý příspěvek

Vzpomínky na Asii

Už je to skoro měsíc, co jsme odjeli z Asie, a naše zážitky se usadily alespoň tak, abychom je byli schopni trochu zhodnotit. Řekli jsme si , že by stálo za to sepsat dojmy z naší asijské cestovní epizody, která vyplnila posledních pět měsíců, a jaký kultůrní šok jsme prožili při příletu do Austrálie. Celý příspěvek

Christchurch – město kontejnerů

Christchurch je smutnou vstupní brannou na Nový Zéland. Na začátku roku 2012 tu zemětřesení srovnalo se zemí stovky domů a 12 tisíc rodin se muselo přestěhovat na okraj města kvůli nestabilnímu podloží.  V centru je tedy naprostá většina budov nepřístupná a před demolicí.  Toto město duchů ožívá jen díky všudy přítomným „kontejnerům“ ve kterých se prakticky odehrává veškerý společenský život. Jsou v nich například pošta, obchody, banka s bankomatem, kadeřnictví i galerie. Celý příspěvek

Stopem po Novém Zélandu

Když jsme  plánovali náš měsíční pobyt na Novém Zélandu, tak jsme dlouho řešili, jakým způsobem se budeme po ostrovech pohybovat. Mezi městy jsou velké vzdálenosti, takže jedna z nejlepších možností je pronajmutí vlastního obytného auta. Nestojí to tu tolik, člověk má větší svobodu a ušetří za ubytování. To jsme ale nepočítali s tím jaká je tu v červenci kosa. Teploty v noci padají pod bod mrazu, takže náš velkolepý plán na roadtrip autem padl a místo toho jsme si pořídili v super akci 19 jízd autobusem Nakedbus za 225 novozélandských dolarů, což je na místní poměry paráda.

O to, aby to nebyla tak super výhodná akce jsem se postaral tím, že jsem ve středu ráno třikrát v polospánku vymáčkl budík, takže jsme náš první spoj z Christchurch do Tekapo zaspali. Vzhledem k tomu, že to byl jediný spoj ten den a večer jsme už měli zaplacené ubytování v druhém městě, museli jsme vyrazit 300km stopovat. A k dokončení našeho neštěstí hned, jak jsme vyšli z hostelu, začalo pršet. Celý příspěvek